Michaela Makulová O svobodě, cestování i o tom, jak se dostala k aromaterapii či humanitární pomoci, jsem si povídala s Barborou Krejčí, psychoterapeutkou s více než 25letou praxí a zakladatelkou Asociace českých aromaterapeutů. Báry jsem se zeptala i na pár aktuálních témat… jak se vypořádat s touto nelehkou dobou? Co si počít s pocity osamění či odloučení?
Báro, kdy ses poprvé setkala s aromaterapií? Byla to láska na první pohled?
“Poprvé jsem se s aromaterapií setkala v roce 1990. Bylo to na kosmetickém veletrhu v Mnichově. Ano, byla to láska na první pohled. Při této příležitosti jsem se seznámila se Zbyňkem Šedivým a Karlem Hadkem, kteří na veletrhu aromaterapii vystavovali.”
Netrvalo dlouho a v roce 1996 jsi stála u zrodu Asociace českých aromaterapeutů. Kudy vedly tvoje kroky?
“Od roku 1990 jsem s aromaterapií pracovala. V ČR bylo velmi málo dostupné literatury. Tak jsem začala informace shromažďovat. Když jsem měla již dost podkladů, oslovila jsem Zbyňka Šedivého. Společně jsme pak vytvořili knihu Praktická aromaterapie.
Ruku v ruce s tím jsem cítila potřebu vytvořit prostor pro vzdělávání a sdružování aromaterapeutů. Tak vznikl – tenkrát ve spolupráci s Tomášem Sychrou, Institut aromaterapie, který záhy přešel pod Asociaci českých aromaterapeutů (AČA). Tu jsme založili s Petrem Novákem, mým bývalým mužem. Třetího potřebného zakladatele nám dělal Ing. Petr Jelínek, který se krátce staral o ekonomickou stránku AČA. Brzy po založení AČA se do Čech vrátila Adéla Zrubecká. A od toho okamžiku jsme byli tým.”
Dovedla sis tenkrát představit, jak velké dílo vytvoříte?
“O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Věděla jsem, co si přeji aby vzniklo. Přála jsem si mít pro české aromaterapeuty důvěryhodnou, kvalitní, odbornou organizaci, dostupné a motivující vzdělávání. A dobré vztahy. A tak jsme prostě dělali, co jsme uměli, co šlo a jak to šlo.”
Z vedení Asociace ses nedávno stáhla a věnuješ se organizaci výuky v Institutu aromaterapie. Dovedu si představit, že i tak je toho hodně…
“Z předsednictví AČA jsem se poprvé chtěla stáhnout po deseti letech práce. Bylo nás ale málo, nikdo předsednictví nechtěl. A tak šly roky dál. Byla jsem moc vděčná, když štafetu převzala Hanka Vančurová s báječným týmem, po ní právě nyní Hanka Brandová opět s báječným týmem. Je potřeba nových pohledů a nápadů, nové krve. Je to krásný pocit, položit své dítě do tak vzorně pečujících náručí. Pro mne to byla obrovská úleva, protože jsem cítila, že jsem AČA už dala to, co jsem byla schopná a bylo potřeba aby AČA mohla jít kupředu novým způsobem odpovídajícím době. Oficiálně jsem byla předsedkyní dvacet tři let. To je dlouhá doba.”
To je opravdu dlouhá doba… co máš teď tedy na starosti?
“Institut dále organizuji. Je to moje velká radost, že je o studium stále zájem. Že naši studenti jsou velmi úspěšní v profesní dráze. Že vzniká a rozrůstá se přátelská a podpůrná komunita, ve které je dost prostoru pro rozmanitost a zdravou konkurenci. Nemám pocit, že by organizace Institutu byla náročná. Samozřejmě chce své, jako jakákoliv činnost. Myslím však, že radostí je v ní více než starostí.
Hodně práce bylo okolo získávání akreditace IFPA (Pozn. red. Mezinárodní federace odborných aromaterapeutů). Tady velký dík Adéle Zrubecké za to, kolika papíry se dokázala prokousat. A stále dále administruje, protože IFPA je živá organizace, se kterou je nutné mít stálý kontakt.
Zamotanou hlavu mám v současnosti, kdy nám COVID-19 výuku narušil. Už jsme se s tím nějak poprali a věřím, že vše zvládneme ke spokojenosti studentů, jichž se opatření dotkla.”
V Institutu aromaterapie sama také učíš krásný předmět Aromaterapie v péči o duši, ve kterém je i úvod do terapeutické práce s klientem. Kolikátým rokem již studenty školíš a baví tě to stále?
“Učím ho bez přestávky od roku 1996. Nyní nám začíná 36. ročník. Samozřejmě se obsah vyvíjel a vyvíjí. A stále mne baví, protože mluvím o tom, čemu opravdu věřím. Mou snahou je předat určitou dovednost se nad věcmi zamýšlet. Obsah mé výuky je o vztahu k sobě a k druhým lidem. A samozřejmě o vůních. To je téma, které se nedá vyčerpat, tedy ani neomrzí.”
Tvoje vzdělání a životní praxe je pestrá, pověz našim čtenářům, jak ses dostala až ke svému nynějšímu povolání psychoterapeutky či „psychosociálnímu poradenství“? Původním vzděláním jsi totiž speciální pedagožka…
“Jejda, to je složitá otázka. Či spíše dlouhá odpověď…
Před revolucí jsem studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, obor speciální pedagogika. Jenže já hlava tvrdohlavá nebyla v SSM (Pozn. pro nepamětníky: Socialistický svaz mládeže). A tak jsem šla na kobereček, že prý musím vstoupit. Nevstoupila. A oni, že mně vyhodí. Já, tak mně vyhoďte. A když jsem otěhotněla a požádala o přerušení, tak mne opravdu vyhodili.
Narodily se mi dvě dcery. Pak přišla velká autonehoda, která mne na dlouhou dobu upoutala na lůžko, pak na invalidní vozík. Následovala nekonečná řada operací. Do toho přišla revoluce. Následoval dopis z fakulty, že se mohu vrátit ke studiu. Tak na to jsem opravdu mezi operacemi neměla myšlenky.
Na vozíku jsem přemýšlela, co dělat. V roce 1990 jsem si udělala rekvalifikační kosmetický kurz. A jela na veletrh do Mnichova. Když mi zdravotně otrnulo, hledala jsem, jak a v čem se chci vzdělávat dál. Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor andragogika, Pražskou psychoterapeutickou fakultu – psychoterapii, Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, obor sociální práce se zaměřením na aplikovanou psychoterapii, specializační vzdělání Supervize a Mediace. Prostě hladová po informacích.”
Psychoterapii se nyní věnuješ profesionálně víc než 25 let. Jak se na tvé práci i na tobě osobně podepisuje současná situace?
“To by asi spíš měli říct mí blízcí. Víš kolik je vtipů na psychiatry 🙂 Všichni jsme profesí deformováni. Já si často vzpomenu na seriál Přátelé, jak “Fíbí” (Phoebe) začne chodit s psychoterapeutem, který všechny ničí tím, jak všechny analyzuje. Tak strašné to snad se mnou není 🙂
Ale vážně, pracuji jako existenciální psychoterapeut, tak ten filozofický pohled na život, hodnoty, kterým věřím, to je prací ovlivněno hodně. Také to, že mne u lidí mnoho nepřekvapí. A hodně věcí dokážu pochopit.
Myslím, že mnoho lidí teď zažívá pocity osamění či odloučení, na které nejsou zvyklí, jak s těmito pocity pracovat?
“Neumím dávat, bohužel, rychlé a instantní rady. Ale když přesto zkusím: nebát se svých pocitů, přijímat i ty, které jsou pro nás těžké a nepříjemné. Tedy i pocit osamění. Osamělost je ve své podstatě téma existenciální. Všichni toužíme po blízkosti. A všichni jsme zároveň se svým životem sami.
Proto je dobré a odvážné se osamělosti podívat do očí, neuhnout tomu, co v nich uvidíme. Být v kontaktu se svými potřebami. Stabilizovat se, vyhledávat aktivně vše, co mne uzemňuje, uklidňuje. Vytvořit si náplň dne, která je v souladu s mým založením a temperamentem. Zamýšlet se nad tím, co mně dává smysl, co, když to vykonám či prožiji, mi dá pocit, že to mělo smysl vykonat a prožít. Aktivně pečovat o vztahy. A také pečovat o to, aby zahrádka mé duše nezarůstala plevelem, nezpracovanými emocemi, negativitou apod.”
Svoboda je také téma, která teď trápí nejednoho z nás. Jak k osobní svobodě přistupuješ v těchto dnech a jak dlouhodobě?
“Svoboda je pro mne téma velké, zásadní. Opět patří k základním bodům existenciální psychoterapie. Svoboda je pro mne téměř posvátná. Pojí se však nerozlučitelně s odpovědností. Každý by si měl brát svobodu tak, aby pak v plné míře odpovídal za to, co svobodně vytvořil, vypustil do světa. Svobodu bychom neměli ani zneužívat, ani nadužívat, ani ubírat. Měli bychom se jí vážně zaobírat. Přemýšlet o tom, jak umíme být svobodní. Za co pak neseme zodpovědnost. Kde naše svoboda končí.
Ach, Míšo, krásné a nekonečné téma k přemýšlení i žití.
Jak žiji svobodu teď?
Viktor Frankl si dokázal uchovat svobodu i v koncentračním táboře. Žil podle svého přesvědčení, že i když nám mocnosti vezmou svobodu vnější, my stále můžeme naplňovat smysl tím, jaké postoje si k reálné situaci volíme. Svobodu vnitřní nám nikdo vzít nemůže. Jen my sami.”
Osobně těžce nesu uzavřené hranice, tíží to mého svobodomyslného ducha. To samozřejmě zvládnu. Respektuji nastavená bezpečnostní opatření.
Co mne ale opravdu děsí je skutečnost, že někteří občané naší republiky buď svobodu nepotřebují, nebo nedoceňují její hodnotu. Trápí mne, co se pod nastavenými opatřeními skrývá, jaké klima se vytváří ve společnosti, jaké společenské hodnoty vyplouvají na povrch. To pro mne není veselé téma. Nicméně patří k naší lidské existenci.”
Báro, děkuju za nádhernou odpověď. Měla bys pro naše čtenáře nějaké tipy, jak tuto situaci co nejlépe zvládnout? Myslím hlavně na naše čtenáře rodiče, kteří mají své děti doma, na všechny terapeuty, kteří nemohou pracovat a samozřejmě i na naše čtenáře a čtenářky pracující v lékárnách a zdravotnických zařízeních…
“Omlouvám se, rychlé tipy opravdu nemám. Už vůbec ne pro rodiče s dětmi. Před nimi jen smekám a hluboce se skláním.
Co se týká terapeutů, řekla bych, pracujte, pracujte, jak je možné. Dejte svou energii, svou sílu, ku prospěchu celku. Studujte, rozvíjejte se, pište příspěvky. Být terapeutem je jakési poslání. Původ slova terapeut pochází ze slova trherapón, což byl služebník, průvodce a opatrovník bohů, sloveso “therapeuó” opět znamená sloužit, pečovati o někoho a v přeneseném významu i léčiti.
Lékaři, lékárníci, sociální pracovníci, to všechna jsou zaměstnání – poslání. Je potřeba o sebe pečovat. Nastavit si režim, kdy nejen dávám, ale také odpočívám, dobíjím se, čistím se. Pečovat o to, aby mi práce dávala smysl, abych ho viděla, žila. Citlivě o sebe pečovat, jako prevenci syndromu vyhoření. Mít vlastní svět, který mi dává smysl a radost. To mohou být i drobnosti.
Pečovat o svou schopnost nadhledu, nebrat věci osobně a příliš fatálně. Vyhledat pomoc kdykoliv potřebuji, přátelskou i terapeutickou.”
Aktuálně poskytuješ také poradenství po Skype, kdyby někdo potřeboval, je to tak? Kde tě naši čtenáři můžou najít poté?
“Ano. Pracuji teď přes Skype i WhatsApp. Pracuji normálně pro své stávající klienty, zdarma jako krizová linka po dobu nouzových opatření. Také na krizové lince České asociace pro psychoterapii – Anténa.
Kancelář mám buď v Institutu aromaterapie (Jagellonská 1, Praha 3), nebo v Radotíně (K cementárně 1427/1).”
Obraťme ještě na chvilku list. Hodně jsi toho za svůj život procestovala. Kde všude jsi byla a co ti nejvíc utkvělo ve vzpomínkách?
“Ve vzpomínkách? Všechny hory a oceány. Asi odpovídají na mou touhu po svobodě a nespoutanosti. Nevím, co bych vyzdvihla. Mám ráda pocit, že se vydávám jinam. Ten pocit očekávání. Co poznám? Co se naučím? Co zažiji?
Nahlédnutí do jiné kultury, někam, kde lidé žijí něco, co neznám, co se od nich mohu naučit. Jsem hladová po setkáních s lidmi z jiných kultur. S jiným pohledem na život. S jinými zkušenostmi. Potvrzuji si, kolik lidí na světě je dobrých.
Miluji pocit, když stojím před horami či oceánem a uvědomuji si, že tu byli dávno přede mnou. A budou dlouho, dlouho po mně. Jejich síla a energie mne naplňuje silnými pocity.
Na tvoje cestování navázala i tvoje humanitární pomoc. V roce 2009 jsi založila občanské sdružení na pomoc dětem v Kyrgyzstánu Alterra. Jaká byla situace v Kyrgyzstánu tenkrát, když jsi přijela do této země poprvé?
“Kyrgyzstán je nádherná země plná dobrých lidí. Země chudá, plná rozporů. Země s vývojem odpovídajícím její individuální historii – z chanátu přímo pod Sovětský svaz. Od Kyrgyzů jsem se učila hodně. Od jejich pokory, klidu, pohostinnosti. Samozřejmě i kyrgyzská kultura má své stinné stránky. Například nepružnost, lpění na přežitých tradicích, přístup k práci atd. Některé věci mne dojaly natolik, že jsem si řekla, že bych měla přiložit ruku k dílu, udělat aspoň to malinko, co jsem schopná.”
Pozoruješ v Kyrgystánu s postupem času nějaké změny?
“Změna je naší stálou přítomností. I Kyrgyzstán se mění. Při mé první cestě neměl mobil nikdo. Při třetí ho měli všichni – ale bez signálu. Při páté již všichni pilně telefonovali. Bohužel ty nedůležité, a často ne úplně dobré změny, přicházejí rychleji než skutečně potřebný vývoj a rozvoj společnosti”
Za dobu působení vaší nadace se vám podařilo změnit pár lidských příběhů, mohla by ses s námi o nějaký podělit?
“Jsem šťastná, že se nám, byť v malé míře, daří podporovat speciální školy a dětské domovy. Naší snahou je umožnit lepší výuku, přístup ke vzdělání, kvalifikaci. Náš největší počin bylo zakoupení tiskárny na Braillovo písmo a dalšího vybavení pro Školu pro nevidomé děti v Biškeku. Setkání s dětmi v dětských domovech jsou také velmi silná. Jejich radost je obrovská a nekomplikovaná. Třeba když jsme jim koupili dívkám plavky a ony se šly poprvé koupat…”
Kam se chystáš, až otevřou hranice a budeme zase moct vyjet do světa, o jakých zemích či místech sníš?
“V těchto dnech jsem měla být se svým tatínkem (91) na nádherném a divokém bretaňském ostrově. Ach ten Atlantik. Moc mi chybí. Na konci dubna jsme měli s mužem nasednout do naší obytné dodávky – jmenuje se Gaučo, a pět týdnů se potloukat po Balkáně. Mělo to být asi Rumunsko, Bulharsko, Řecko. Kam by nás kola vezla. Bez plánu.
O čem si sním? O rytmickém šumění a běsnění Atlantiku. O jeho vůni. O mystice bretaňských ostrovů. Tam bych teď moc chtěla být.”
Naše poslední otázka… jaký éterický olej nebo bylinu by sis s sebou vzala při cestě na pustý ostrov?
“Mátu peprnou, citron, levanduli. Na ty mám právě teď velkou chuť.”
Moc děkuji za krásný rozhovor, Báro, ať se Ti daří a brzy zase vypluješ do světa!
Tip redakce: Přečtěte si rozhovor s Petrem Novákem o Tradiční čínské medicíně a aromaterapii
Mgr. Barbora Krejčí (ex Nováková) (1964)
Bára je zakladatelka Asociace českých aromaterapeutů a Institutu aromaterapie, spoluautorka knihy „Praktická aromaterapie“, lektorka a psychoterapeutka. Více než 25 let pracuje jako psychoterapeut a supervizor sociální a terapeutické práce. Kromě individuálního psychosociálního poradenství poskytuje také skupinovou práci, mediaci a supervizi. Je členkou České asociace pro psychoterapii. Bára se věnuje také humanitární a rozvojové činnosti zaměřené na Kyrgystán. Bára má 2 dospělé dcery, syna z druhého manželství a 3 vnoučata.
Koukněte dále…
Foto: archiv Barbory Krejčí
