Barbora Krejčí: “Dejte svou energii ku prospěchu celku” (rozhovor)

O svobodě, cestování i o tom, jak se dostala k aromaterapii či humanitární pomoci, jsem si povídala s Barborou Krejčí, psychoterapeutkou s více než 25letou praxí a zakladatelkou Asociace českých aromaterapeutů. Báry jsem se zeptala i na pár aktuálních témat… jak se vypořádat s touto nelehkou dobou? Co si počít s pocity osamění či odloučení?

Báro, kdy ses poprvé setkala s aromaterapií? Byla to láska na první pohled?

“Poprvé jsem se s aromaterapií setkala v roce 1990. Bylo to na kosmetickém veletrhu v Mnichově. Ano, byla to láska na první pohled. Při této příležitosti jsem se seznámila se Zbyňkem Šedivým a Karlem Hadkem, kteří na veletrhu aromaterapii vystavovali.”

Netrvalo dlouho a v roce 1996 jsi stála u zrodu Asociace českých aromaterapeutů. Kudy vedly tvoje kroky?

“Od roku 1990 jsem s aromaterapií pracovala. V ČR bylo velmi málo dostupné literatury. Tak jsem začala informace shromažďovat. Když jsem měla již dost podkladů, oslovila jsem Zbyňka Šedivého. Společně jsme pak vytvořili knihu Praktická aromaterapie.

Ruku v ruce s tím jsem cítila potřebu vytvořit prostor pro vzdělávání a sdružování aromaterapeutů. Tak vznikl – tenkrát ve spolupráci s Tomášem Sychrou, Institut aromaterapie, který záhy přešel pod Asociaci českých aromaterapeutů (AČA). Tu jsme založili s Petrem Novákem, mým bývalým mužem. Třetího potřebného zakladatele nám dělal Ing. Petr Jelínek, který se krátce staral o ekonomickou stránku AČA. Brzy po založení AČA se do Čech vrátila Adéla Zrubecká. A od toho okamžiku jsme byli tým.”

Dovedla sis tenkrát představit, jak velké dílo vytvoříte?

“O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Věděla jsem, co si přeji aby vzniklo. Přála jsem si mít pro české aromaterapeuty důvěryhodnou, kvalitní, odbornou organizaci, dostupné a motivující vzdělávání. A dobré vztahy. A tak jsme prostě dělali, co jsme uměli, co šlo a jak to šlo.”

Z vedení Asociace ses nedávno stáhla a věnuješ se organizaci výuky v Institutu aromaterapie. Dovedu si představit, že i tak je toho hodně…

“Z předsednictví AČA jsem se poprvé chtěla stáhnout po deseti letech práce. Bylo nás ale málo, nikdo předsednictví nechtěl. A tak šly roky dál. Byla jsem moc vděčná, když štafetu převzala Hanka Vančurová s báječným týmem, po ní právě nyní Hanka Brandová opět s báječným týmem. Je potřeba nových pohledů a nápadů, nové krve. Je to krásný pocit, položit své dítě do tak vzorně pečujících náručí. Pro mne to byla obrovská úleva, protože jsem cítila, že jsem AČA už dala to, co jsem byla schopná a bylo potřeba aby AČA mohla jít kupředu novým způsobem odpovídajícím době. Oficiálně jsem byla předsedkyní dvacet tři let. To je dlouhá doba.”

To je opravdu dlouhá doba… co máš teď tedy na starosti?

“Institut dále organizuji. Je to moje velká radost, že je o studium stále zájem. Že naši studenti jsou velmi úspěšní v profesní dráze. Že vzniká a rozrůstá se přátelská a podpůrná komunita, ve které je dost prostoru pro rozmanitost a zdravou konkurenci. Nemám pocit, že by organizace Institutu byla náročná. Samozřejmě chce své, jako jakákoliv činnost. Myslím však, že radostí je v ní více než starostí.

Hodně práce bylo okolo získávání akreditace IFPA (Pozn. red. Mezinárodní federace odborných aromaterapeutů). Tady velký dík Adéle Zrubecké za to, kolika papíry se dokázala prokousat. A stále dále administruje, protože IFPA je živá organizace, se kterou je nutné mít stálý kontakt.

Zamotanou hlavu mám v současnosti, kdy nám COVID-19 výuku narušil. Už jsme se s tím nějak poprali a věřím, že vše zvládneme ke spokojenosti studentů, jichž se opatření dotkla.”

Institutu aromaterapie sama také učíš krásný předmět Aromaterapie v péči o duši, ve kterém je i úvod do terapeutické práce s klientem. Kolikátým rokem již studenty školíš a baví tě to stále?

“Učím ho bez přestávky od roku 1996. Nyní nám začíná 36. ročník. Samozřejmě se obsah vyvíjel a vyvíjí. A stále mne baví, protože mluvím o tom, čemu opravdu věřím. Mou snahou je předat určitou dovednost se nad věcmi zamýšlet. Obsah mé výuky je o vztahu k sobě a k druhým lidem. A samozřejmě o vůních. To je téma, které se nedá vyčerpat, tedy ani neomrzí.”

Tvoje vzdělání a životní praxe je pestrá, pověz našim čtenářům, jak ses dostala až ke svému nynějšímu povolání psychoterapeutky či „psychosociálnímu poradenství“? Původním vzděláním jsi totiž speciální pedagožka…

“Jejda, to je složitá otázka. Či spíše dlouhá odpověď…

Před revolucí jsem studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, obor speciální pedagogika. Jenže já hlava tvrdohlavá nebyla v SSM (Pozn. pro nepamětníky: Socialistický svaz mládeže). A tak jsem šla na kobereček, že prý musím vstoupit. Nevstoupila. A oni, že mně vyhodí. Já, tak mně vyhoďte. A když jsem otěhotněla a požádala o přerušení, tak mne opravdu vyhodili.

Narodily se mi dvě dcery. Pak přišla velká autonehoda, která mne na dlouhou dobu upoutala na lůžko, pak na invalidní vozík. Následovala nekonečná řada operací. Do toho přišla revoluce. Následoval dopis z fakulty, že se mohu vrátit ke studiu. Tak na to jsem opravdu mezi operacemi neměla myšlenky.

Na vozíku jsem přemýšlela, co dělat. V roce 1990 jsem si udělala rekvalifikační kosmetický kurz. A jela na veletrh do Mnichova. Když mi zdravotně otrnulo, hledala jsem, jak a v čem se chci vzdělávat dál. Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor andragogika, Pražskou psychoterapeutickou fakultu – psychoterapii, Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, obor sociální práce se zaměřením na aplikovanou psychoterapii, specializační vzdělání Supervize a Mediace. Prostě hladová po informacích.”

Psychoterapii se nyní věnuješ profesionálně víc než 25 let. Jak se na tvé práci i na tobě osobně podepisuje současná situace?

“To by asi spíš měli říct mí blízcí. Víš kolik je vtipů na psychiatry 🙂 Všichni jsme profesí deformováni. Já si často vzpomenu na seriál Přátelé, jak “Fíbí” (Phoebe) začne chodit s psychoterapeutem, který všechny ničí tím, jak všechny analyzuje. Tak strašné to snad se mnou není 🙂

Ale vážně, pracuji jako existenciální psychoterapeut, tak ten filozofický pohled na život, hodnoty, kterým věřím, to je prací ovlivněno hodně. Také to, že mne u lidí mnoho nepřekvapí. A hodně věcí dokážu pochopit.

Myslím, že mnoho lidí teď zažívá pocity osamění či odloučení, na které nejsou zvyklí, jak s těmito pocity pracovat?

“Neumím dávat, bohužel, rychlé a instantní rady. Ale když přesto zkusím: nebát se svých pocitů, přijímat i ty, které jsou pro nás těžké a nepříjemné. Tedy i pocit osamění. Osamělost je ve své podstatě téma existenciální. Všichni toužíme po blízkosti. A všichni jsme zároveň se svým životem sami.

Proto je dobré a odvážné se osamělosti podívat do očí, neuhnout tomu, co v nich uvidíme. Být v kontaktu se svými potřebami. Stabilizovat se, vyhledávat aktivně vše, co mne uzemňuje, uklidňuje. Vytvořit si náplň dne, která je v souladu s mým založením a temperamentem. Zamýšlet se nad tím, co mně dává smysl, co, když to vykonám či prožiji, mi dá pocit, že to mělo smysl vykonat a prožít. Aktivně pečovat o vztahy. A také pečovat o to, aby zahrádka mé duše nezarůstala plevelem, nezpracovanými emocemi, negativitou apod.”

Svoboda je také téma, která teď trápí nejednoho z nás. Jak k osobní svobodě přistupuješ v těchto dnech a jak dlouhodobě?

“Svoboda je pro mne téma velké, zásadní. Opět patří k základním bodům existenciální psychoterapie. Svoboda je pro mne téměř posvátná. Pojí se však nerozlučitelně s odpovědností. Každý by si měl brát svobodu tak, aby pak v plné míře odpovídal za to, co svobodně vytvořil, vypustil do světa. Svobodu bychom neměli ani zneužívat, ani nadužívat, ani ubírat. Měli bychom se jí vážně zaobírat. Přemýšlet o tom, jak umíme být svobodní. Za co pak neseme zodpovědnost. Kde naše svoboda končí.

Ach, Míšo, krásné a nekonečné téma k přemýšlení i žití.

Jak žiji svobodu teď?

Viktor Frankl si dokázal uchovat svobodu i v koncentračním táboře. Žil podle svého přesvědčení, že i když nám mocnosti vezmou svobodu vnější, my stále můžeme naplňovat smysl tím, jaké postoje si k reálné situaci volíme. Svobodu vnitřní nám nikdo vzít nemůže. Jen my sami.

Osobně těžce nesu uzavřené hranice, tíží to mého svobodomyslného ducha. To samozřejmě zvládnu. Respektuji nastavená bezpečnostní opatření.

Co mne ale opravdu děsí je skutečnost, že někteří občané naší republiky buď svobodu nepotřebují, nebo nedoceňují její hodnotu. Trápí mne, co se pod nastavenými opatřeními skrývá, jaké klima se vytváří ve společnosti, jaké společenské hodnoty vyplouvají na povrch. To pro mne není veselé téma. Nicméně patří k naší lidské existenci.

Báro, děkuju za nádhernou odpověď. Měla bys pro naše čtenáře nějaké tipy, jak tuto situaci co nejlépe zvládnout? Myslím hlavně na naše čtenáře rodiče, kteří mají své děti doma, na všechny terapeuty, kteří nemohou pracovat a samozřejmě i na naše čtenáře a čtenářky pracující v lékárnách a zdravotnických zařízeních…

“Omlouvám se, rychlé tipy opravdu nemám. Už vůbec ne pro rodiče s dětmi. Před nimi jen smekám a hluboce se skláním.

Co se týká terapeutů, řekla bych, pracujte, pracujte, jak je možné. Dejte svou energii, svou sílu, ku prospěchu celku. Studujte, rozvíjejte se, pište příspěvky. Být terapeutem je jakési poslání. Původ slova terapeut pochází ze slova trherapón, což byl služebník, průvodce a opatrovník bohů, sloveso “therapeuó” opět znamená sloužit, pečovati o někoho a v přeneseném významu i léčiti.

Lékaři, lékárníci, sociální pracovníci, to všechna jsou zaměstnání – poslání. Je potřeba o sebe pečovat. Nastavit si režim, kdy nejen dávám, ale také odpočívám, dobíjím se, čistím se. Pečovat o to, aby mi práce dávala smysl, abych ho viděla, žila. Citlivě o sebe pečovat, jako prevenci syndromu vyhoření. Mít vlastní svět, který mi dává smysl a radost. To mohou být i drobnosti.

Pečovat o svou schopnost nadhledu, nebrat věci osobně a příliš fatálně. Vyhledat pomoc kdykoliv potřebuji, přátelskou i terapeutickou.”

Aktuálně poskytuješ také poradenství po Skype, kdyby někdo potřeboval, je to tak? Kde tě naši čtenáři můžou najít poté?

“Ano. Pracuji teď přes Skype i WhatsApp. Pracuji normálně pro své stávající klienty, zdarma jako krizová linka po dobu nouzových opatření. Také na krizové lince České asociace pro psychoterapii – Anténa.

Kancelář mám buď v Institutu aromaterapie (Jagellonská 1, Praha 3), nebo v Radotíně (K cementárně 1427/1).”

Obraťme ještě na chvilku list. Hodně jsi toho za svůj život procestovala. Kde všude jsi byla a co ti nejvíc utkvělo ve vzpomínkách?

“Ve vzpomínkách? Všechny hory a oceány. Asi odpovídají na mou touhu po svobodě a nespoutanosti. Nevím, co bych vyzdvihla. Mám ráda pocit, že se vydávám jinam. Ten pocit očekávání. Co poznám? Co se naučím? Co zažiji?

Nahlédnutí do jiné kultury, někam, kde lidé žijí něco, co neznám, co se od nich mohu naučit. Jsem hladová po setkáních s lidmi z jiných kultur. S jiným pohledem na život. S jinými zkušenostmi. Potvrzuji si, kolik lidí na světě je dobrých.

Miluji pocit, když stojím před horami či oceánem a uvědomuji si, že tu byli dávno přede mnou. A budou dlouho, dlouho po mně. Jejich síla a energie mne naplňuje silnými pocity.

Na tvoje cestování navázala i tvoje humanitární pomoc. V roce 2009 jsi založila občanské sdružení na pomoc dětem v Kyrgyzstánu Alterra. Jaká byla situace v Kyrgyzstánu tenkrát, když jsi přijela do této země poprvé?

“Kyrgyzstán je nádherná země plná dobrých lidí. Země chudá, plná rozporů. Země s vývojem odpovídajícím její individuální historii – z chanátu přímo pod Sovětský svaz. Od Kyrgyzů jsem se učila hodně. Od jejich pokory, klidu, pohostinnosti. Samozřejmě i kyrgyzská kultura má své stinné stránky. Například nepružnost, lpění na přežitých tradicích, přístup k práci atd. Některé věci mne dojaly natolik, že jsem si řekla, že bych měla přiložit ruku k dílu, udělat aspoň to malinko, co jsem schopná.”

Pozoruješ v Kyrgystánu s postupem času nějaké změny?

“Změna je naší stálou přítomností. I Kyrgyzstán se mění. Při mé první cestě neměl mobil nikdo. Při třetí ho měli všichni – ale bez signálu. Při páté již všichni pilně telefonovali. Bohužel ty nedůležité, a často ne úplně dobré změny, přicházejí rychleji než skutečně potřebný vývoj a rozvoj společnosti”

Za dobu působení vaší nadace se vám podařilo změnit pár lidských příběhů, mohla by ses s námi o nějaký podělit?

“Jsem šťastná, že se nám, byť v malé míře, daří podporovat speciální školy a dětské domovy. Naší snahou je umožnit lepší výuku, přístup ke vzdělání, kvalifikaci. Náš největší počin bylo zakoupení tiskárny na Braillovo písmo a dalšího vybavení pro Školu pro nevidomé děti v Biškeku. Setkání s dětmi v dětských domovech jsou také velmi silná. Jejich radost je obrovská a nekomplikovaná. Třeba když jsme jim koupili dívkám plavky a ony se šly poprvé koupat…”

Kam se chystáš, až otevřou hranice a budeme zase moct vyjet do světa, o jakých zemích či místech sníš?

“V těchto dnech jsem měla být se svým tatínkem (91) na nádherném a divokém bretaňském ostrově. Ach ten Atlantik. Moc mi chybí. Na konci dubna jsme měli s mužem nasednout do naší obytné dodávky – jmenuje se Gaučo, a pět týdnů se potloukat po Balkáně. Mělo to být asi Rumunsko, Bulharsko, Řecko. Kam by nás kola vezla. Bez plánu.

O čem si sním? O rytmickém šumění a běsnění Atlantiku. O jeho vůni. O mystice bretaňských ostrovů. Tam bych teď moc chtěla být.”

Naše poslední otázka… jaký éterický olej nebo bylinu by sis s sebou vzala při cestě na pustý ostrov?

“Mátu peprnou, citron, levanduli. Na ty mám právě teď velkou chuť.”

Moc děkuji za krásný rozhovor, Báro, ať se Ti daří a brzy zase vypluješ do světa!

Tip redakce: Přečtěte si rozhovor s Petrem Novákem o Tradiční čínské medicíně a aromaterapii

Mgr. Barbora Krejčí (ex Nováková) (1964)

Bára je zakladatelka Asociace českých aromaterapeutů a Institutu aromaterapie, spoluautorka knihy „Praktická aromaterapie“, lektorka a psychoterapeutka. Více než 25 let pracuje jako psychoterapeut a supervizor sociální a terapeutické práce. Kromě individuálního psychosociálního poradenství poskytuje také skupinovou práci, mediaci a supervizi. Je členkou České asociace pro psychoterapii. Bára se věnuje také humanitární a rozvojové činnosti zaměřené na Kyrgystán. Bára má 2 dospělé dcery, syna z druhého manželství a 3 vnoučata.

Koukněte dále…

Foto: archiv Barbory Krejčí

Píšeme pro vás: Veronika Němcová – “Přírodě je jedno odkud jsem přišla a kde teď žiju” (rozhovor)

Pokračujeme v sérii rozhovorů mezi redaktorkami Kouzla vůní. Tentokrát zpovídám Veroniku Němcovou, bylinkářku tělem i duší žijící jednou nohou v rakouských Alpách a druhou na jižní Moravě. Je naší specialistkou na voňavé seriály! Majoránka. Péče o vlasy. Růže. Témata, která Verča velmi poctivě, detailně a komplexně zpracovala do několikadílných pokračování.

Za těch pár let, co ji znám, stihla vystudovat pro mne nepochopitelné množství škol a kurzů. Od příštího roku bude vyučovat fytoterapii na Institutu aromaterapie v Praze. V Rakousku provozuje masérskou praxi, v Čechách vede kurzy. O tom, jak se to dá (nebo nedá) stíhat, co všechno se naučila (a stále učí) i jaké bylinky jsou pro ni nepostradatelné (či postradatelné), je tenhle rozhovor…

Dvě geologicky a klimaticky odlišná prostředí nabízejí rozličné druhy rostlin.
Vlevo v Bílých Karpatech, vpravo v Tyrolsku.

Co pro tebe znamená Kouzlo vůní?

VN: “Hodně. Rozhodně pohodové a zajímavé počteníčko, ale taky osvícení i renesanci aromaterapie a fytoterapie. Partu skvělých redaktorek, příležitost být v kontaktu se svými spolužačkami, noci u počítače, možnost poučného kreativního psaní pro veřejnost. A hlavně důkaz toho, že jakákoliv myšlenka je realizovatelná. A teď myslím na Míšu, zakladatelku Kouzla vůní.”

Jak jsi se k aromaterapii a bylinkám vlastně dostala?

VN: “Náhodou, štěstím a mojí umíněností. K užívání bylin jsem vedena nenásilně od mala. Po mateřské linii se u nás předávají recepty, ještě do nedávna i herbáře. Vždy jsem ke všemu čichala.

Když jsem byla na mateřské (prý dovolené), potřebovala jsem se jednou nějak odreagovat. Zašla jsem si poprvé v životě na kosmetiku. Chtěla jsem se jen nechat hýčkat. Mladá slečna používala přírodní kosmetiku a dala mi prospekt, kde byl odkaz na stránky aromaterapie. Doma jsem se koukla, co to vůbec ta aromaterapie je, a pročetla si osnovy studia. A pak už jsem si jenom řekla to moje: Jo! To chcu!

Aktuálně jsi ozdobena titulem “profesionální aromaterapeut”. Vím, kolik je za tím práce. Co bylo pro tebe na té vzdělávací cestě nejtěžší?

VN: “Psaní závěrečných prací a cestování. Čím jsem starší, tím náročnější je pro mě sedět několik hodin za volantem a pak celý den v lavici. A i když se už tolik netrápím sepisováním poznatků a jejich kompletováním, pořád je to úkol, který mi někdy dokáže otrávit večer nebo i celou noc. Zejména když v kalendáři vidím, jak se blíží termín odevzdání.”

Od příštího roku 2018 budeš vyučovat Fytoterapii na Institutu aromaterapie, což je škola, která nás dala dohromady. Jaké jsou tvoje pocity, očekávání?

VN: “Pocity jsou smíšené, ale očekávám satisfakci (smích). Jsem moc vděčná, že můžu zase učit. Navíc o bylinkách, a ještě k tomu na Institutu, který mi dal jiný životní směr.

Nejde ale jen o mě, takže cítím bázeň před vedením. Nechtěla bych je zklamat, ani posluchače a už vůbec ne sebe. Přirozeně chci být dobrá. Takže se snažím, abych zanechala znalosti užitečné, holisticky pojaté, pokud možno nové, a to vše tak, aniž bych někomu podsouvala můj vlastní názor. To není zas tak lehký úkol. Cítím zodpovědnost za to, co předávám dál

Právě dávám dohromady skripta a občas si tak pro sebe říkám: Co sis to zas na sebe ušila za bič? Na druhou stranu výzvy mám ráda, takže si v tom tak trochu i libuju.”

Žiješ hlavně v Rakousku, v horách, uprostřed přírody. Pocházíš z Moravy. Zvládáš to “přepínání” mezi kulturami? Vnímáš nějaké výrazné rozdíly?

„Často se cítím, jako bych žila v nějakém průniku nebo mezisvětě.“

VN: “Ano, jsou to naprosté kontrasty. Je zajímavé pozorovat, jak geografické prostředí ovlivňuje charakter lidí, kteří v něm žijí. V Tyrolsku žijeme ve vesničce na konci trogu, tedy údolí vzniklého ledovcem. Všude, kam se podíváš, se tyčí vysoké hory, v zimě tu končí cesta. Když se chceš rozhlédnout do dálky, musíš se vždy vyškrábat strmou cestou nahoru. Ale když dojdeš alespoň na hřeben, hory ti umožní neskutečný pohled na ně a pocit euforie. V ten moment víš, že tě přijaly a za tvou dřinu ti povolily něco, co tam dole nikdy nespatříš.

Na jižní Moravě pobýváme na nejteplejším místě ČR, dřívější významné křižovatce cest. Na otevřené rovině s širokým výhledem do dálky. Nejbližší kopce, které u nás vidíš, jsou vinice. Je tam mnohem uvolněnější atmosféra a úrodná zem nabízí větší pohostinnost.

A jestli zvládám přepínat? Ne, moc to nezvládám. Přestože se obklopuji skvělými lidmi, cítím se často buď rozpolcená, nebo odstrčená. Jako kdybych žila v nějakém průniku nebo mezisvětě, který už nepatří sem a nikdy nebude patřit tam. Asi proto jsem nejraději v přírodě. Jí je to úplně jedno, odkud jsem přišla a kde právě žiju.”

Jako aktivní masérka v lyžařském středisku ošetřuješ velkou skupinu lidí. Co nejčastěji používáš na namožené lyžařské nebo běžecké nohy?

VN: ” Vždy mám po ruce macerát z arniky a třezalky tečkované. Oba působí dobře i na naraženiny, uvolňují křeče a namožené svaly. Jinak zákazníkovi tvořím olej podle jeho výběru.”

TIP redakce: Arniky roste v Alpách požehnaně, jak jí Veronika sbírá a co všechno o ní ví se můžete dozvědět v jejím článku.

“Po náročném lyžařském dni lidé preferují chladivé, osvěžující vůně, které ale v konečném důsledku prohřívají – máta peprná, kafr, eukalyptus globulus, rozmarýn, borovice limba (Zirbe). Tyto nabízím, protože velmi dobře fungují. Také levandule a geránium má dobré uvolňující účinky a pozitivní ohlas především u žen. Skvělá je i majoránka, ale zjistila jsem, že mě jako masérku uspává.”

Když dojdeš alespoň na hřeben, hory ti umožní neskutečný pohled na ně a pocit euforie.
Nejraději tráví čas se svou rodinou venku

Ve svých článcích zmiňuješ, že také ošetřuješ klienty v paliativní péči, co bys pro ně ze své zkušenosti doporučila? 

VN: “Navštěvuji občas lidi v hospicech, většinou uvězněné na lůžku. Tito lidé se doslova nudí a jen čekají na svou smrt, přáli by si být doma. V první řadě ode mě očekávají rozhovor a zabavení.

Součástí péče je tedy delší výběr olejů. Rozebíráme, co jim které připomínají, nejčastěji právě to, co mají doma. To je velmi individuální. Jako základ kompozic používám silice růže a nardu v mandlovém oleji, někdy také helichrysum.”

TIP redakce: “Tím byl pomazán Ježíš Kristus” – nard je vůně velmi duchovní, povznášející a sváteční. Veronika o něm psala před rokem v čase svátečním.

O čem tě nejvíc baví psát? A co na nás chystáš?

Do Česka jezdí nejen kvůli rodině, ale také pořádá různé workshopy.

VN: “Mám takovou, řekla bych praktickou úchylku, že si zapisuju všechno. Zážitky, dojmy, zaslechnutou informaci, výroky lidí, cestu, sen… Prostě cokoliv, když mám po ruce něco k psaní a zaujme mě to. A pak si někdy jen tak sednu a napíšu z těch svých poznámek článek nebo úvahu nebo reportáž.

Teď zrovna píšeme s dětmi pohádku. A pro čtenáře Kouzla vůní právě upravuji článek o tom, jak ÉO růže přitahuje peníze. To jsem si jen tak chtěla ověřit právě jednu zachycenou informaci a vznikla z toho moje osobní tříletá studie.”

Obdivuju tvůj přístup k rodinnému životu. Máš dvě úžasné holčičky. Jaké bylinky a esence jsou u vás doma nepostradatelné?

VN: “Děkuji! Jsem si vědoma, jaký dar jsem získala. Esencí máme doma asi kolem stovky a už jsou pro mě nepostradatelné všechny (smích). Je to naše hlavní domácí lékárnička. Nejčastěji používáme citrusy, dětem voní myrha a růže bílá.

S bylinami to nijak nehrotím. Málokdy jdu něco konkrétního sbírat cíleně. Tedy až na kořeny a březovou vodu. Jinak si většinu léčivek, co máme doma, přineseme jen tak z pobytu venku. Nosívám u sebe nůžky a když vidím, že je na pěkném místě něčeho hojně a je hezky, bereme to s sebou. Děti pomáhají, a tak se toho sejde ne málo. A co nenasbíráme, to většinou nějak přijde…

I když teď mě napadá, že vlastně arniku máme všude – doma, v autě i v brašničce na kole.”

TIP redakce: Veronika je ryzí praktik, její články jsou plné receptů většinou i s domácí foto dokumentací. Kompletní přehled článků najdete tady.

Budeš vysazena na pustý ostrov, jednu esenci, kterou bys určitě vzala s sebou…

VN: “Asi tě překvapím, ale žádnou. Mohla by se mi zkazit! (smích) Já bych pak truchlila, až by mi došla. S esencemi pracuji téměř denně a pokaždé mám já osobně chuť na něco jiného. Nemám mezi éterickými oleji žádného favorita, ani takový, který by mi nevoněl. Ale jako univerzální bych viděla levanduli nebo růži. Jenže já se nerada balím. A jak se znám, já bych si i na tom pustém ostrově něco našla. Nebo by si to našlo mě!”

Verčo, díky moc za to popovídání! Jsi pro mě velkou inspirací a vždy je potěšení se s tebou potkat. Jsem moc ráda, že se známe… Díky tobě jsem poznala například bylinku všedobr a sviští sádlo. A to rozhodně není málo!

Kateřina

Veronika Němcová

Kräuterpraktikerin – Ischgl (Rakousko), Strážnice na Moravě

Veronika trávila několik let cestováním. Po návratu do ČR vystudovala geografii pro pedagogy a na mateřské dovolené absolvovala Institut aromaterapie v Praze. Nyní žije v Tyrolsku, kde vystudovala Innsbruckou Kräuterschule. Své vědomosti prohlubuje účastí na konferencích AČA i na zahraničních kurzech o Feng-Shui.

Co o sobě říká? „Nejraději trávím čas v přírodě. Nalézám v ní inspiraci, poučení i útěchu. Jsem fascinována její rozmanitostí a důmyslností. Vnímám ji jako dar, který je tu pro naši radost i užitek. Věřím, že vše má svůj smysl a zákon, a proto hledám souvislosti a logická vysvětlení.“ 

Pár slov o Kouzlu vůní

Kouzlo vůní vzniklo v únoru 2016 jako realizace snu, který v sobě nosila jeho šéfredaktorka Michaela Lusílija Makulová celý dlouhý rok. V letošním roce se společné úsilí úročí a náš tým pro vás pravidelně publikuje několik zajímavých článků o bylinkách a aromaterapii týdně. Kolik se za tím vším skrývá úsilí? Bezpočet. Většina naší práce je dobrovolnická a vychází z naší lásky k aromaterapii a chuti dělit se s vámi o naše zkušenosti.

TIP redakce: Voňavé seriály od Veroniky pro Kouzlo vůní

8 otázek pro Adélu Zrubeckou (rozhovor)

O cestě ke svobodě, srovnání kultur a lásce k aromaterapii

Jméno Adély Zrubecké je úzce spojeno s českou aromaterapií a s vesničkou v Českém Švýcarku – Vlčí Horou. Málokdo ale ví, jak Adélu ve skutečnosti na Vlčí Horu zavál osud. Ke svatbě totiž dostala domek po své prababičce a s manželem Petrem se krátce po narození dcer rozhodli vyměnit pohodlné, ale těsné 2+1 na Vinohradech za nejistou budoucnost na krásném místě v srdci přírody. Její setkání s Nobilis Tilia, ve které zapustila kořeny, proběhlo až o mnoho let později a vedlo nejprve přes Asociaci českých aromaterapeutů (AČA). V asociaci působila takřka od jejích začátků (od r. 1997) a její pomyslné otěže teď předává dále. Kdo je asi zvedne?

Adela-Zrubecka-Cafe-Louvre
Café Louvre = moje (Adélina) terapie

Naše setkání proběhlo v Café Louvre, které mi svým prostředím připomnělo elegantní Británii, ve které Adéla strávila 6 let svého života. Během povídání jsme se několikrát dotkly tématu srovnání kultur, starých a nových časů. A celé bylo tak zajímavé, že jsme se zkrátka do mých obvyklých 5 otázek nevešly.

(Na titulní fotce probíhá ochutnávka listu skořice na Srí Lance)

1. Co tě přivedlo k aromaterapii, bylinám a k masážím? Pamatuješ si na nějaké znamení, které by ti pomyslně ukazovalo cestu k aromaterapii?

Adéla Zrubecká
Na zahradě čerpá Adéla sílu

Určitě tam bylo znamení, protože když se člověk nenechá vést, tak nikam nedojde. Když jsem v roce 1987 emigrovala, začala jsem se zajímat o esoterické směry a začala jsem chodit na meditace. Londýnem a Anglií totiž tenkrát hýbal New Age. Různé zdravé směry a alternativní terapie byly tenkrát v kurzu. A v každém malém městě byly různé večerní kurzy, na kterých ses mohla naučit téměř vše, od práce se sklem, až po meditaci… Takže to byl můj začátek, abych si ukrátila večery o samotě, šla jsem na reflexologii, to byl myslím můj první kurz. Tenkrát mi bylo 19 a byla jsem po rozchodu s přítelem, se kterým jsme emigrovali, v Londýně sama. A na kurzu reflexologie, když jsem se poprvé dotkla lidského těla, to pro mě byl takový AHA moment a rozhodla jsem se, že se naučím masírovat. Pak mě bavilo různé propojení na vnitřní orgány a otázky, které se týkaly zdraví a zlepšování zdraví. Hledala jsem, v čem bych se mohla vzdělávat pořádně a našla jsem školu Gabriela Mojaye, který propojoval aromaterapii, čínskou medicínu a další alternativní směry práce s tělem. Bavilo mě, že je u Gabriela aromaterapie propojená s něčím dalším. V tu dobu Gabriel víceméně začínal a učili u něj lektoři, kteří jsou dnes legendy a kteří hodně formovali můj pohled na život a aromaterapii. Např. Jan Kusmirek, Vivian Lunny, setkala jsem se s Valerií Ann Worwood. A na první konferenci, kterou jsem pro Asociaci českých aromaterapeutů organizovala, jsem pozvala právě Gabriela Mojaye a iniciovala překlad jeho knihy Aromaterapie pro léčbu duše do češtiny.

Dá se tedy říct, že znamení jsem cítila při kontaktu s tělem, když se k tomu přidaly vůně, tak to byla dokonalá kombinace, to mě uchvátilo a cítila jsem v tom obrovský potenciál pro to, co se dá s tělem všechno dělat. Spojit dotek s léčebným účinkem olejů. Už v rámci školy a po škole jsem začala aromaterapeutickou masáž praktikovat, nejdřív na své kamarády, kamarády kamarádů atd.

Přechod do Čech byl samozřejmě těžký, v tu dobu si tady nikdo za péči o zdraví neplatil, vše bylo zadarmo a předpokládalo se, že jakákoliv pomoc týkající se zdraví, je zadarmo. Byly to těžké časy přesvědčit lidi, že do sebe potřebují investovat a že to je v jejich rukách, a ne v rukách někoho jiného (lékařů). Lidi vůbec nebyli zvyklí, že si dojdou na masáž a zaplatí si za ni, to byla absolutní novota.

2. Tvůj popis Anglie mi připomíná dnešní Česko, myslíš, že už jsme ve fázi, kde byla Británie předtím?

To je zajímavá otázka… ale nemyslím si, že tam někdy můžeme být, protože nemáme takhle dlouhou nepřerušovanou demokratickou společnost a s jejich vyšším morálním kreditem, s jejich nastavením na charitu, které jim připadá naprosto přirozené, se zodpovědností vůči sobě, vůči ostatním, vůči místu, kde bydlí, myslím, že do toho máme pořád daleko. A co se týče aromaterapie a péče o sebe, tak stále máme co dohánět, a ještě dlouho tam nebudeme. Když si vezmeš, že v rámci Národního zdravotního systému (NHS) existuje seznam alternativních a komplementárních terapií včetně doporučení, jak najít jako terapeut uplatnění ve zdravotnictví, tak tam ještě dlouho nebudeme. Aromaterapií se v tomto případě myslí masáž i klinická práce s éterickými oleji.

3. Ty jsi pak po návratu do Čech začala masírovat, aplikovat aromaterapii ve své praxi a působit jako nezávislá aromaterapeutka, jak dlouho ses masážím věnovala?

V podstatě jsem masírovala 15 let a skončila jsem, když jsem otěhotněla s Matesem – posledním synem, jak mi totiž rostlo břicho, už jsem to nějak nezvládala a taky jsme potřebovali pokoj, ve kterém jsem masírovala, takže to bylo i organizační rozhodnutí. Já jsem měla masérnu doma a chodila jsem masírovat i do Ústavu sociální péče nedaleko. To byla taková idea, když jsem si otevřela vlastní praxi, hledala jsem, kde bych nabídla svoje služby v okolí Vlčí Hory, kam jsme se tehdy přestěhovali do domku po mojí prababičce. A jedno z těch míst, které mě zaujalo, byl tento ústav a moje idea byla nabízet tyto služby pro postižené. Ale nakonec se ukázalo, že nejvíc chodily na masáže sestřičky, které potřebovaly pečovat o sebe, aby mohly pečovat o postižené klienty. Tak se to otočilo spíš na pomoc personálu…. Když bylo Matesovi 8 měsíců, dostala jsem rakovinu, takže pak probíhala léčba a už jsem se k masážím nevrátila, potřebovala jsem šetřit síly.

4. Vraťme se ale ještě na začátek. Pamatuješ si nějaký případ ze začátku tvojí praxe, který tě přesvědčil, že aromaterapie funguje?

To mě přesvědčily všechny! Více než 90% terapií bylo úspěšných, už třeba jenom v tom, že si lidé uvědomili sílu vnitřních procesů, vlastního těla a vlastní vůle. Protože to je cesta, která nějakým způsobem směřuje lidi k sebeuvědomění. Nedávno jsem psala o jednom případu, který mám díky tomu v živé paměti, protože jsme zachránili tatínka jedné paní, která byla na mém kurzu, od sepse po infekci zlatým stafylokokem, kterou dostal po operaci. Dřívější případy si bohužel nepamatuju, je to už hodně dávno, ale bylo jich hodně. Vybavuji si klientky s migrénami, potížemi s otěhotněním, zažíváním, infekcemi či bolestmi nejrůznějšího charakteru, psychickými obtížemi i vážnými chronickými chorobami jako je revmatoidní artritida, Parkinsonova choroba nebo rakovina, u kterých jsem pomáhala klientům zlepšit kvalitu života.

5. Jsi příkladem ženy s úspěšnou kariérou, jak se ti dařilo a daří skloubit rodinu a práci dohromady? A jak zvládá tvůj muž tvoji kariéru?

Rodina Zrubeckych
Adéla se svojí rodinkou

Myslíš, koho jsem šidila? Samozřejmě sebe, tím začne každý terapeut, že začne šidit sebe. A zahradu (smích), já té naší říkám terapeutická zahrada. Děti byli skvělé, to si pamatuju do dneška, protože jsem samozřejmě masírovala, když spaly nebo když byly ve školce nebo škole. Ale hodně k nám chodili lidi večer, takže byly zvyklé, že v pyžamku mi dali dobrou noc, šly do postýlek nebo na večerníčka a já jsem šla masírovat. A v chodbě potkávaly klienty, kteří jim něco nosili nebo si s nimi popovídali. Chodili k nám lidé, na které ráda vzpomínám. Děti byly vždycky fascinované, co se v té masérně děje, že tam nesmějí, hraje tam hudba, nic není slyšet… a potom když mohly, tak se vždycky do masérny vecpaly samy a chtěly masírovat  přesně tak, jak to měli ti lidé. „A fakt to takhle je? A máš tam i to rádio? A tuhle písničku jim pouštíš?“ Takže to bylo jejich seznámení s tím, jak terapie probíhá. Dneska je jim 20 a na aromaterapii vyrostly, protože doma se neléčilo jinak. A jedna z mých dcer, ze dvojčat, chce jít studovat aromaterapii, tak to v ní asi zanechalo dojem.

A ptáš-li se na mého muže… Za každou úspěšnou ženou samozřejmě stojí trpělivý podporující manžel. Asi nejhorší to bylo, když byly děti malé. Za to mu patří dodnes velká poklona a velký díky. Protože bez toho, že by Petr převzal částečně péči o děti a o rodinu, nemohla bych dělat to, co teď dělám. Tehdy jsem pracovala jako masérka, učila v Asociaci českých aromaterapeutů, kterou jsme tenkrát formovali, to bylo spousta práce a času a hlavně spousta víkendů, protože v Institutu aromaterapie se učilo hlavě o víkendech, a to by bez jeho opory vůbec nebylo možné. Byla to naše společná dohoda, že touhle cestou půjdeme. Petr uznal, že jsem ve svém  oboru nějakým způsobem dobrá a že má smysl to rozvíjet. On sám po našem přestěhování na Vlčí Horu pracoval jako strážce Národního parku České Švýcarsko, takže má k přírodě blízko, baví ho to a vidí v tom smysl. Takže to bylo naše společné rozhodnutí.

6. Pamatuješ si na nějaký příběh s aromaterapií a tvými dětmi? Jaký je tvůj nejoblíbenější způsob aplikace éterických olejů u vás doma a jaké éterické oleje používáš?

pod-eukalyptem
Adéla na svých cestách pod eukalyptem

S dětmi to byl nejdřív takovýto krásný začátek a pak přišla puberta a odtažení typu hlavně nemazlit, hlavně nedávat pusinky. A celkový velký distanc. A masáž bylo to jediné, na co jsem je utáhla. Takže když jsem se chtěla svých dětí dotýkat, tak to bylo takové tajné pozvání, jestli by náhodou nepotřebovaly namasírovat, že mají hodně ztuhlá záda, nebo že jsou nastydlé. Šla jsem na ně přes masáž a většinou to vyšlo.

Celkově je pro mě masáž nejoblíbenější způsob aplikace. Doma v běžném provozu používám hodně citrusy, protože mám malé dítě (9 let), dále eukalyptus, ravintsaru, směsi éterických olejů. A vědoma si toho, že je potřeba oleje střídat a nedávat je pořád, aby si imunitní systém na ně nezvykl, nepoužívám žádný éterický olej, až dokud není potřeba. A když potřebuji jenom vytvořit atmosféru, tak používám citrusy.

7. V rámci Asociace českých aromaterapeutů se pokoušíte i o změnu legislativy, je něco s čím se aktuálně potýkáte?

S Bárou Krejčí se snažíme od začátku našeho působení v Asociaci českých aromaterapeutů změnit systém vzdělávání, aby byla aromaterapie uznaná jako rekvalifikace. Bohužel několik let je to už na mrtvém bodě mezi Ministerstvem školství a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Pořád je to pro mě velká naděje do budoucna, vzhledem k tomu, že čínská medicína se začíná praktikovat v některých nemocnicích. Což může být nějaká cesta, která otevře cestu dalším alternativám v Čechách, pokud doktoři něco uvidí a pochopí, třeba budou otevřenější. Obecně si také myslím, že se mění klima ve společnosti, která začíná být otevřenější. Nevím, zda se nám to s Bárou podaří dotáhnout do konce, protože v Asociaci českých aromaterapeutů jsme obě ve fázi odcházení, z aktivní práce jsme odešli vloni, předali jsme agendu a jsme rády, že se našli kolegyně, které tuto výzvu přijaly a aromaterapii budou dál pomáhat a propagovat ji.

Co se týče legislativy, která se týká kosmetiky a použití aromaterapie v kosmetice, tak to je neustálý boj o to, že éterické oleje mají nějaké účinky, ale ty je nesmíš deklarovat. Takže kosmetika je jen na kůži a smí ošetřovat jen kůži a to, že obsahuje éterické oleje, není důvod, abys deklarovala účinek éterických olejů. To samé platí v celé EU a vychází to z legislativy EU, která je silně prolobovaná a musíme se s tím naučit žít a zacházet. Má to samozřejmě své důvody, ale takovéto kategorické vymezení, které říká, že kosmetika je odsud sem, léčivo je odsud sem, doplněk stravy je odsud sem, je nesmírně škodlivé. Já chápu, že pak by mohl každý tvrdit cokoliv a nějaká legislativa je potřeba, ale takováto kategorizace mi přijde opravdu nešťastná.

8. A na závěr moje oblíbená otázka, jaký éterický olej by sis vzala s sebou na pustý ostrov?

Dneska jsem si tuhle otázku četla a říkala jsem si, co když se mě na tohle zeptá? (směje se) A pak mi došlo, že jak miluju nard, tak že by to byl zřejmě on a to ze 2 důvodů. Protože jak bych se ocitla na pustém ostrově, byla bych zřejmě v dost velkém stresu a nard by mi pomohl zklidnit nervy a zůstat ukotvená. A na druhou stranu, když bych neměla žádnou naději na záchranu, tak by mi nard mohl pomoct v klidu a v milosti vysublimovat a přejít do nějaké jiné dimenze. (směje se)

Děkujeme za rozhovor!

Bonus: Adélina divoká „terapeutická zahrádka“

Na svojí zahradě pěstuje Adéla na čaj a do kuchyně klasické byliny: mátu, šalvěj, meduňku, nově i měsíček, který jí tam letos vyrazil sám. Dále jsou to ale divoké byliny, které na jejich zahradě ve stráni rostou přirozeně, díky tomu, že sekají pouze minimálně: kostival, lopuch, třezalka, řebříček, mateřídouška, černý bez. Byliny suší jen pro vlastní domácí potřebu, např. lipový květ, bez, dobromysl…. Jejím oblíbencem je bezová šťáva, kterou děti milují. Často jí stačí vyrazit do zahrady a okolních luk, kde najde vše potřebné. Na větší péči o zahradu už jí bohužel nezbývá čas, ale udržuje si pro radost alespoň pár květináčů s kytičkami.

Adéla Zrubecká (*1968)

adela-na-kole
Na kolech projeli Zrubeckých téměř celý svět

V roce 1987 emigrovala a 6 let strávila v Anglii studiem i prací. Po návratu do Čech si otevřela vlastní soukromou praxi a masírování se věnovala 16 let. Před 12 lety začala působit v Nobilis Tilia, kde v současné době spolupracuje na vývoji nových produktů, navrhuje směsi éterických olejů k dosažení terapeutického účinku. Její práce ji nesmírně baví, spolupodílí se i na marketingových kampaních a píše blog Nobilis Tilia. Je spoluautorkou knihy Aromaterapie v životě ženy.

Se svým mužem Petrem se seznámila ještě před emigrací a procestovali spolu 2 roky na kolech, kromě Afriky a Severní Ameriky objeli celý svět! Má 2 dcery, dvojčata, kterým je 20 let a mladšího syna 9 let, se kterým ráda tráví svůj čas. Ve svém volném čase ráda spí (aktuálně teď na podzim), chodí do přírody na dlouhé výlety, i pěšky domů lesem z práce, krásně si u toho vyčistí hlavu a díky tomu zvládá lépe stres a starosti.

Pro zajímavost

Za dobu, co vyučuje kurzy aromaterapie, prošlo jejími kurzy asi 2500 lidí. Své klienty nepočítá na kusy, ale na šanony! Napočítala jich celkem 5, což odhaduje asi na 500 klientů + další skupinka lidí, kterým odborně radí v oblasti aromaterapie v rámci své aktuální praxe.

logo_stromlogo-aca-kulate

 

Autorkou rozhovoru je Michaela Lusílija Makulová. Foto: autorka, archiv Adély Zrubecké. Sponzor článku: Asociace českých aromaterapeutů.