Bylina s andělskou vůní i jménem

Děhel lékařský neboli andělika je tak trochu zapomenutá, avšak svého času velmi důležitá bylina. Pojďme si spolu připomenout, proč byla tak významná? K čemu a jak ji lze použít? A jak ji vůbec rozeznat od jiné miříkovité byliny, která je jí podobná, avšak na rozdíl od anděliky jedovatá?

Na psaní toho článku jsem se těšila. Jednak proto, že bude řeč o andělské rostlině, a také proto, že tato bylina si zaslouží připomenout. Dnes už ji tak často nespatříme, ale dříve byla velmi běžnou léčivkou na venkovských zahrádkách. Ne náhodou. Je totiž pozoruhodná, řekla bych že skoro i multifunkční, dá se celá zužitkovat a andělsky voní.

Proč andělská bylina?

Protože podle legendy ji lidem „darovali“ andělé. Na jejich počest si tato rostlina nese ve svém jméně slovo anděl hned dvakrát. Angelica archangelica je synonymum pro Angelica officinalis, česky děhel lékařský. Uznejte však sami, že název andělika andělská zní duchovněji než andělika lékařská nebo děhel. Andělika totiž byla a je (zejména pro severské národy) silným duchovním symbolem.

Charakteristické listy vyrůstají z pochvy a mají purpurový řapík

Starodávní básnící a zpěváci a také staří Keltové se nechali skrze anděliku inspirovat. Na hlavě nosili věnce z květů a nebo samotný polokopulovitý okolík zapíchnutý do vlasů. Vůně je měla spojovat se samotným spiritem Bragise, boha poetů.

Když se na bylinu pozorně zadíváme, zjistíme, že listy jsou složené jakoby z trojlístků a květy vykazují tři barvy – zelenou, bílou a purpurovou. Stonek stoupá mocně vzhůru mezi dvěma uzavřenými obaly pochvy, ze kterých rostou listy, což má poukazovat na sílu a zároveň jednotu božských částí – andělika měla těmito znaky v době pokřesťování Evropy konkretizovat Svatou trojici.

Dodnes se ve Skandinávii používají listy anděliky lékařské na Palmovou neděli jako náhražka palmových ratolestí. Odtud totiž tato bylina původně pochází. Germáni a lesní národy severských zemí ji ale nazývali medvědím kořenem, neboť jim propůjčovala sílu tohoto zvířete. Ve střední Evropě se bylina také objevuje už mnohem dříve před křesťanskou kulturou. Tehdy byla nazývána svatým kořenem nebo-li ve francouzštině Racine du Saint-Esprit.

Své jméno andělika si získala až ve středověku

Z menších kulovitých okolíčků je tvořen jeden velký polokulovitý okolík, který připomíná hvězdu či něco nebeského, jemného

Konkrétně v době morových epidemií. Údajně se měl jednomu mnichovi zjevit anděl Rafael (znamená „bůh uzdravuje“), který ho na tuto bylinu odkázal. Od té doby se bylina podávala jako lék. Lékaři a lékárníci nosili běžně amulet z kořene anděliky zavěšený na krku, který je měl chránit před zákeřnou nemocí.

Následkem zjevení však došlo téměř k vyplenění rostliny, neboť důležitý byl především kořen, se kterým si lidé spojovali moc andělů. Věřili, že andělika poskytuje sílu těchto vzdušných světelných bytostí.

V roce 1543 Leonhart Fuchs napsal, že andělika otevírá, podmaňuje a rozkládá. Kořen může být spíše dobrý než jedovatý a pokud jedovatý, tak zabíjí morový vzduch. Když jej člověk vloží do úst, chrání se tak před morem (pozn. autorky: volně přeloženo ze staroněmčiny). Kdo měl kořen anděliky v puse, ten ví, že chutná dost hořce, silně a je velmi aromatický.

Kořeny chránily před nemocí i uřknutím

Jakmile dá semena, zemře

Rostlinu lze zužitkovat prakticky celou. Květy jako krásnou ozdobu na zahradě i ve váze, kde jemně voní. Z listů se vaří odvar nebo čaj, duté stonky se krájeli na kolečka nebo kratší tyčinky a kandovaly se v cukru. Podávaly se po jídle jako dezert k lepšímu zažívání, či se kladly přímo na talíř s jídlem jako gastronomická dekorace. Semínka se mohou pražit a nebo přidávat do pokrmů proti nadýmání.

Ze silného oddenku rostou kořeny hluboko v zemi

Silně aromatické kořeny této duchovní rostliny se začaly používat nejprve k vykuřování prostorů. Nejen, že si tím lidé dezinfikovali místnosti, ve kterých žili s nemocnými, ale také od sebe zaháněli zlé duchy, rušili zaklínadla a chránili se před čarodějnicemi.

Ve Franci z těchto důvodů uvazovali amulety s kořenem anděliky také malým dětem kolem krku, aby byli ochráněny před uřknutím a zlými pohledy. Kromě toho měl kořen zrušit přičarovanou impotenci, přivodit lásku a v boji zaručit vítězství. Přisypán k tabáku zase navozoval vize a jasnovidectví. Ještě v 19. století byla také jednou z ingrediencí v tajemných elixírech života hned vedle opia.

Zbytek článku je pouze pro členy vzdělávacího programu Bylinky našich babiček. Přidejte se k nám!
Členem se můžete stát vyplněním objednávky v horním menu
Pokud jste členem, můžete se přihlásit:
Přihlásit se
Koupit členství v programu
Koupit členství v programu včetně dárku

Veronika Němcová

Profesionální aromaterapeutka, Kräuterpraktikerin, MIFPA at Aromapflege & Mehr. Tirol.
„Nejraději trávím čas v přírodě. Nalézám v ní inspiraci, poučení i útěchu. Jsem fascinována její rozmanitostí a důmyslností. Vnímám ji jako dar, který je tu pro naši radost i užitek. Věřím, že vše má svůj smysl a zákon a proto hledám souvislosti a logická vysvětlení.“

Veronika trávila několik let cestováním. Po návratu do České republiky vystudovala geografii pro pedagogy, na matěřské dovolené absolovala Institut aromaterapie v Praze. Nyní žije v rakouském Tyrolsku, kde vystudovala Innsbruckou Kräuterschule. V minulém roce dokončila Aromaterapeutickou akademii PRIMAVERA v Německu a je členkou mezinárodní asociace aromaterapeutů IFPA. Vyučuje na Institutu Aromaterapie v České republice předmět Úvod do fytoterapie a pořádá různé workshopy a semináře v Česku i zahraničí.
Veronika Němcová